Moje cesta

Našla jsem místo, které mě inspirovalo k návratu k přírodě a otevřelo mé srdce. Na chalupě v Brdech, kterou jsme před pár lety koupili a která má daleko k dokonalosti, tvořím, vnímám svět úplně jinak a snažím se, aby tento pocit zažívaly taky mé děti. Chodíme sbírat bylinky, vyrábíme sójové svíčky, děláme si pikniky na poli a vyhříváme se na sluníčku. Kromě hodin somatického koučinku dnes nabízím také inspiraci ostatním, jak trávit volné chvíle v přírodě, jak a čím si svůj prostor zkrášlit, jak si tvořením vyčistit hlavu od nánosů každodenních starostí a jak ukázat dětem, že krása je všude kolem nás. 

Ono ve výsledku vůbec nejde o to dané místo - jestli je to na chalupě, v dílně, v kuchyni nebo někde na procházce. Základem všeho je najít v sobě ten pocit. Tu radost z toho, co právě teď dělám nebo kde právě jsem. Otevřít srdce a jen vnímat své okolí. 

Spoustu krát jsem se snažila vybavit si, čím jsem v dětství chtěla být. Absolutně nic mě nenapadalo. Určitě jsem si ale nepředstavovala, že budu asistentkou vrcholových politiků, připravena neustále na telefonu, často zavlečena do různých půtek a zvyklá na to, že si někteří na svých podřízených potřebují občas zchladit žáhu. Mí šéfové byli různí a vždy jsem se snažila na každém z nich najít to dobré, a i přes to, že jsem v tu dobu měla dvě malé děti a do práce jsem se vrátila v obou případech půl roku po porodu, nějak jsem to zvládala vše skloubit.

Ovšem, když nastoupil v roce 2018 nový šéf, začala jsem být neustále vystresovaná a z práce víc než otrávená. Právě v tu dobu se moje priority začaly hodně měnit – najednou jsem si uvědomila, že práci (a hodnocení ostatních lidí) nesmím přikládat takovou váhu, aby mě to úplně nezlomilo. Uvědomila jsem si, že musím začít pracovat hlavně sama se sebou – hledat sílu v sobě, najít sebeúctu, aby mě člověk, kterého si ke všemu absolutně nevážím, nezadupal do země.

V tu dobu víc, než kdy jindy pro mě bylo důležité se od práce ve volných chvílích odpoutat, naučit se nezvedat telefony v každé situaci a najít nějaký pramen živé vody, kterou se můžu osvěžit. A když si znovu vzpomenu na své dětství - nejsilnějším obrázkem z dětství jsou pro mě prázdniny na chalupě u babičky a dědy, kde jsme se ségrou pomáhaly se zahradou, sbíraly maliny, ujídaly potají drobení do polévky nebo bramborovou buchtu ze spíže, dělaly bunkry v lese, chodily bosky loukou a sbíraly kytky, zkoušely si stojky a hvězdy nebo chodily na posed rozhlížet se po okolí. Byly to chvíle, při kterých jsme se často jen tak "zapomněly", nechaly se vést tím okamžikem a snažily jsme se co nejvíc si to užít a vychutnat.  

A tak sice stále nevím, čím jsem chtěla v dětství být, ale rozhodně vím, jaký pocit z dětství chci znovu zažívat – ty chvíle, kdy se člověk jen tak zapomene nebo se třeba jen potlouká v přírodě, někdy s konkrétním cílem, jindy jen tak, ale vždycky povznesený a šťastný.

Krůček po krůčku jsem se této schopnosti vnímat svět kolem sebe a nasávat každý okamžik zase naučila. Zvykla jsem si taky na fakt, že v různých obdobích to mohou být různé činnosti, které tuhle radost z prožívaného okamžiku přinášejí. A taky jsem zjistila, že meditací nemusíme myslet dlouhé vysedávání se zavřenýma očima a nohama v tureckém sedu, meditací pro nás může být jakákoliv každodenní činnost, které ale věnujeme náležitou pozornost a lásku. Každý ví, že například jídlo vařené s láskou chutná úplně jinak než bezmyšlenkovitě připravené jídlo podle receptu. 

Někdo nazývá tuto schopnost všímavostí. Umění soustředit se na svět kolem "tady a teď" nás vede zpět k sobě samému. Dnes se ho snažím využívat ve své nové práci - jsem somatickou koučkou. Vždycky mi dělalo radost pracovat pro lidi, pomáhat ostatním, ale vlastně až nadřízený, který mě šikanoval, mi otevřel oči a donutil mě sebrat odvahu, opustit zajeté koleje a vydat se vlastní cestou. Pomáhám svým klientům soustředit se na sebe, aby se dostali k nejlepšímu řešení svého problému nebo diskutovaného tématu.