Proč jsem začala s koučováním a co mě naučilo?

Do výcviku somatického koučování jsem se přihlásila, protože jsem chtěla pomáhat lidem. Chystala jsem se odejít z práce, kde jsem byla 12 let, pracovala jsem jako asistentka politického klubu. S lidmi jsem přicházela do styku každý den, ráda jsem vytvářela svým nadřízeným zázemí, pracovala pro ně, aniž bych já sama měla jakékoliv touhy dostat se výš. Snažila jsem se do politického prostředí přinést svou přítomností lidskost a vstřícnost. Vzhledem k tomu, že se každé 4 roky měnili moji šéfové a vždy si mě i ti nově příchozí vybrali jako svoji tajemnici, byl to pro mě dostatečný důkaz, že svoji práci dělám dobře. Však jsem do ní taky dávala své srdce.

 

 

Ale po roce 2018 jsem nastoupila k šéfovi, který nevěřil nikomu, ani kolegům z politických řad, ale ani svým lidem ve vlastním týmu. Postrkoval všechny, aby na sebe vzájemně donášeli a cítili se být si konkurencí, přitom jejich náplň práce byla jiná. Byl paranoidní a hysterický. V tu dobu jsem už měla dvě malé děti a zažívala jsem obrovský stres z toho, že často onemocněly a já jsem s nimi musela zůstat doma – můj nadřízený pro to samozřejmě neměl absolutně pochopení a dával mi to náležitě najevo.

 

 

A v tu dobu mi začalo docházet, že sice chci nadále pracovat pro lidi, nemám ambice být něčí nadřízená, ale chci pracovat pro ty, kteří o to stojí a nehází mi klacky pod nohy. Tak jsem se po dlouhých úvahách (ale i odbočkách) přihlásila do výcviku somatického koučování a těšila se, že po dalších volbách změním obor.

 

 

Vlastně jsem nevěděla, co mám od výcviku očekávat. Byla jsem připravená na hromady teorie, biflování – to, na co jsem při studiu filosofie na vysoké škole byla zvyklá. Ale tady učení probíhalo úplně jinak, výcvik byl hlavně praktický, sebezkušenostní. Tak jsme hned od začátku měli možnost vše vyzkoušet hlavně v praxi, sami na sobě. Někdy to byla hrozná dřina, bylo potřeba vystoupit ze své komfortní zóny, jindy jsme se zas měli postavit svému vnitřnímu kritikovi, abychom ho co nejlépe poznali a uměli ho usměrnit. Byla to taková cesta do hlubin koučovy duše 🙂 A stálo to za to.

 

 

Dokázala jsem se najednou na svět koukat trochu jinak. Jak ale popsat tu změnu? Prostě, dřív jsem si tak nějak myslela, že když budu „hodná holka“, nebudu nikomu „dělat to, co nechci aby ostatní dělali mně“, vesmír mi nadělí vše dobré a krásné. Ale nikdy jsem se v myšlenkách konkrétně nevěnovala tomu, co to to dobré a krásné vlastně je. Natož abych si stanovila nějaký cíl, za kterým se chci ve svém životě ubírat. A to je ta změna – dnes stále ráda „posílám svá přání do vesmíru“, ale předtím se je snažím co nejlépe definovat, představit si, popsat je do posledního detailu a v barvách. Pak člověk najednou vidí, že k vysněnému cíli vede cesta, i když ubíhá jen pomalu. Každá cesta zažíná tím prvním malým (a často  nejistým) krokem. A tak jsem se naučila postupně směřovat za svými cíli, i když se na začátku zdají být nedosažitelné.

 

Chystám na téma jak si nastavit svůj cíl také e-book, který bude brzy ke stažení zdarma.